Obecně k tetanu, druhům imunizace, míře rizika a očkovací politice
Tetanus je a vždy bylo svou incidencí nesmírně vzácné onemocnění, které však při svém výskytu má dramatický průběh a stále vysokou míru úmrtnosti (dříve kolem 90 %, dnes stále kolem 40-60 %). Tetanus je sice infekce, ale nejedná se o onemocnění nakažlivé. Přenos z člověka na člověka je zde vyloučen a odpadá riziko kolektivního ohrožení nemocnou osobou. Tetanus nikdy nepatřil mezi tzv. „metly lidstva“ a svým rizikem pro populaci jako celek se řádově nemůže srovnávat s onemocněními, jako jsou černý kašel, záškrt nebo dětská obrna. Riziko z možného vzniku tetanu vždy bylo je a bude extrémně nízké, a to i bez ohledu na stav očkování poraněné osoby (viz dále).
Tetanus je způsobený bakterií Clostridium tetani, která patří mezi tzv. anaerobní bakterie a může se účinně množit a produkovat nebezpečný tetanický toxin pouze za nepřístupu vzduchu. Proto jsou například uzavřené hluboké bodné rány pro rozvoj tetanu rizikovější, než je tomu u plošných povrchových poranění. Tetanus byl odjakživa znám jako onemocnění převážně hlubokých, rozsáhle zhmožděných a silně znečištěných ran. Jednalo se povětšinou o poranění válečná a o poranění v zemědělství. Výskyty tetanu u drobných, čistých povrchových poranění byly extrémně vzácné, a to i v dobách před jakýmkoliv očkováním. Incidence tetanu se již hluboko před érou očkování na přelomu 18.-19. století uváděla v počtu cca 13 : 1 000 000 osob/rok s úmrtností asi 6-7 : 1 000 000 osob/rok. Ve druhé světové válce byla i bez účinného očkování incidence tetanu pouhých 0,44 : 100 000 ošetřených válečných zranění (tedy nikoliv na 100 000 všech vojáků/rok). Z dostupných statistik incidence tetanu vyplývá, že ze všeho nejméně je ohrožena populace právě malých dětí a mladistvých. Tetanus se vždy více vyskytoval mezi dospělými a seniory. U dětí byl výjimkou v četnosti pouze tzv. novorozenecký tetanus, který souvisel s časnými záněty pupečníku po nehygienických porodech a poporodních ošetřeních. Zvýšeně rizikovou skupinou mezi dětmi byli novorozenci do 2-4 týdnů po porodu. V detailech jsou nicméně různé historické zdroje mírně odlišné.
Tetanus je onemocnění s inkubační dobou v průměru 7-14 dní a o něco kratší poté u dětí (6-9 dní). V odborné literatuře se uvádí také skutečnost, že inkubační doba tetanu je tím kratší, čím blíže je poranění centrálnímu nervovému systému (CNS). To dává smysl, když tetanický neurotoxin se šíří ve tkáních podél nervových struktur difuzně a v čase postupně od zdoje infekce. Čím blíže je centrum infekce CNS, tím dříve dosáhnou nebezpečné koncentrace neurotoxinu CNS. V příkladu by to znamenalo, že modelově identické poranění na noze, povede k rozvoji klinického tetanu později než modelově identické poranění na čele. Dalo by se proto usuzovat, že poranění hlavy a obličeje jsou obecně nebezpečnější pro svou velmi rychlou inkubační dobu při rozvoji tetanu.